Vzpomínka na Mistra Františka Kozelského
Cyril Polášek

Spolupráce pana Kozelského s profesorem Ing. Vilémem Gajduškem.
Letos v pátek 16. dubna zemřel po kratší těžké nemoci, ošetřován chotí ve svém domku ve Staré Bělé u ostravského sídliště Dubina, pan František Kozelský (*1913,+2004), v úctyhodném věku 91 let. Býval významným slezským konstruktérem všech kompletů mechanik astronomických dalekohledů, i s jejich výrobou a provozem úzce souvisejících příslušenství a přístrojů. Původně slévač šedé litiny, absolvoval výtečně strojní průmyslovku Vítkovic, v nichž vedl po mnoho let odbor „Dna kotlů“. Svým nadáním, erudicí i pracovitostí umožnil vzestup fenoménu „osobnost pana profesora Ing. Viléma Gajduška“, výjimečného amatérského astrooptika z Moravské Ostravy. Pamětníci mají jméno Gajdušek vryto hluboce do paměti. Abych ujasnil mladším legendu Gajduškovu musím zmínit, že tato osobnost byla expertem, produkujícím myriády kvalitních astronomických optických prvků, a to jak do inventářů vyspělých amatérů a lidových hvězdáren Čech, Moravy, Slezska i Slovenska, tak i pro profesionální pracoviště (např. MU Brno, AsÚ Ondřejov, Kleť, Hlohovec, chorvatský Hvar). „Punc Gajdušek“ znamenal v jím opracovaném kusu skla garanci zaručené kvality.
S panem Gajduškem, občanským povoláním profesorem chemie na ostravském reálném gymnáziu, se pan Kozelský poznal na počátku německé okupace. Tehdy se u něj, v rozbřesku zájmu o hvězdy, doprošoval o zhotovení malého kvalitního zrcadla k vhodnému dalekohledu. Po něm, po náhlém vzplanutí zájmu a bez bližší představy o principech jeho funkce, totiž toužil. Pana profesora navštívil díky své sousedce a Gajduškově známé, i s její kyticí a nervózní. A měl namále. Tehdy jej paní Gajduškové, po odchodu, popsal dotázaný manžel jako jakéhosi trumberu, netušícího ani kudy se koukat do dalekohledu (newtonova), jenž ležel na stole v jejich kuchyni. Na novice nic neobvyklého, řeknete si, duše Kozelského v té chvíli ale zarezonovala v tragické předtuše. Zbytečně. Došlo k zázraku, jehož předkolo po létech, za vzpomínání na jím ctěného pana profesora, přidávával, coby pikantnost, k lepšímu.
Pan profesor tehdy jaksi neodhadl, že údajný trumbera mu krátce nato, již v počátcích jejich oboustranně chtěné spolupráce, „vytře zrak“ a splní všechny bezpodmínečně diktované a tedy nejvyšší mechanické nároky. Nebyl žádným trumberou, nýbrž zaníceným mechanikem specialistou. Tudíž nejenže vyhověl, ale navíc dokázal soustavně odborně růst a s citem míjet všechna úskalí náročné profese s noblesou ohromujícího nadhledu. Není divu, že pak osedlal, s bravurností sobě vlastní, vývoj mechanik celostatů, již Gajduška zatěžující, a přímo jej nadchl svou vrozenou invencí ke zdokonalování i navrhování nezbytných měřících přístrojů. To vše nedlouho poté, co mu vyrobil bezchybné mechanické uzly dalekohledů, tubusy i montáže, jež kompletoval do vtipných sestav. Pouze u největších přístrojů se zpravidla neobešel bez přispění své sic slabé, ale ochotné a milující manželky Marie. A pan Kozelský šel dál: dík Dr. Klírovi z ředitelství Vítkovických hutí, dalšímu – počtářskému – pomocníkovi
Gajduškovu, mohl v dílně svého odboru Dna kotlů nejen „urobit“ Gajduškovi z jím dodaných náčrtků velký brousící stroj Ritcheyova typu, ale na tamějších lisovacích strojích pro dna kotlů mu zrealizovat dokonce lehké leštící kovové misky s požadovanými křivostmi. Jejich praktičnost pro leštění se Gajduškovi ihned prokázala možností jejich kontrolovaného nahřívání (misek) plynovými hořáky ze strany žeber tak, aby se dosáhlo perfektního kontaktu jejich změklým smolno-voštinovým potahem s budoucí optickou plochou, jenž je nutností pro její prvotřídní provedení. Jen pro srovnání uveďme fakt, že profesor Ritchey, věhlasný americký astrooptik, leštil svá velká zrcadla miskami slepovanými z překližky, pro něž účinnost leštění, oproti naznačeným lisovaným, přec jen strádala a vynucovala si opakovaně až vícedenní polohování zatížené misky na zrcadle za studena. Jinak by mu smůla totiž tvar plochy zrcadla dokonale nezkopírovala. A to rychlost výroby zrcadla Ritcheymu nepříznivě a podstatně časově prodlužovalo. Nicméně zdůrazněme tu skutečnost, že bez schopnosti pana Kozelského takový stroj profesoru Gajduškovi „ušít na míru“ by on nikdy nesvedl výrobu šesti svých největších primárních zrcadel s průměry mezi 57 až 65cm v tak výborné kvalitě. Gajdušek, vždy seriózní, proto Kozelskému otevřeně připisuje, v životopisné zkratce psané na žádost České astronomické společnosti, všeobecné a zásadní zásluhy na zrodu možností, jež mu, astrooptikovi, umožnily soustředit se zcela na retuše asférických ploch až tak, že v nich vynikal. Svůj zdar s asféricitou tam vidí jasně: „bez Kozelského ani má díla kořící slavné firmy, ani šestice mých největších, až 65centimetrových, zrcadel z jeho stroje, by nebyly“.
Nutno závěrem dodat, že pan Kozelský neměl strojní vybavení k tvorbě mechanik největších zrcadel. I tak poskytoval realizujícím je organizacím nepostradatelná oborová data a rady. Vždy rád. Proto největší z Gajduškových paraboloidů na disku o průměru 65cm, pro Astronomický ústav Matematickofyzikální fakulty Univerzity Karlovy, umístěný na ondřejovské observatoři, a sloužící více než desítku let výhradně sledování a vyhledávání asteroidů přibližujících se i Zemi, nese nezpochybnitelný punc predestinovaného umu pana Kozelského. Jeho podíl na existenci dalekohledu lidé hvězdárny, ani sami uživatelé přístroje vůbec neznali. Můj návrh jména Kozelský nové planetce, přislíbený mi k podání do jeho 85. narozenin, s trochou mých nervů (já zbrkle předběhl slovy činy), oslavence přec jen oslovil.
Oba, Kozelský s Gajduškem, si velmi rozuměli. Spolupracovali sehraně až do smrti Gajduška v r.1977. Vytvořili tím oborový tandem, věhlasem i potřebností přesahující jasně hranice Ostravska. Vyprodukovali spolu mnoho refraktorů. Z nich velké, s objektivy až do průměru 20cm, šly hlavně na tehdejší Lidové hvězdárny Slovenska. Reflektory až do průměru 30centimetrů pracovaly skoro všude. Hojné byly i protuberanční koronografy Hermanna—Otavského s monochromatickými filtry Ivana Šolce z Výzkumného ústavu monokrystalů v Turnově. Pro ně naše dvojice Mistrů poskytla chromatické objektivy se zanedbatelným rozptylem slunečního světla jejich dokonalým vyleštěním, i mechaniky nastavení uzlu clonění jasného slunečního disku. Se zájmem se setkala i řada menších celostatů, i další výrobky. Například pan Klepešta i Dr. Bečvář bývali uneseni kresbou Gajduškem broušených velmi světelných Schmidtových astrokomor. Téměř se neví, že Gajdušek dodal Ondřejovu kvalitní optiku ke Schmidtově komoře 400/600 o velké světelnosti 1:2 (viz. Guth et al. Astronomie I, NČSAV Praha 1954, str.78). Pro zdejší nezdar se stavbou jejího tubusu nebyla ale vůbec použita a asi 20 let po dodání ji potkal úplný zmar. A tak ani krutý osud se nestačil vždy vyhnout některým kvalitním a obdivuhodným plodům kvalifikované práce obou Mistrů.
Pan Kozelský míval dílnu v malé kuchyňce 1. patra svého rodinného domku ve Staré Bělé, osazenou soustruhem. V ní vznikala jeho díla, vynecháme-li sklepní kotelnu, původním slévačem upravenou na slévárnu odlitků objímek, přírub a j.. Špičkovával, že „vždy pohotová mu k ruce manželka“ má od něj výuční listy na kompletaci montáží tubusy a pro slévačství.
Po smrti Gajduškově pan Kozelský pokračoval ve své standardně nadprůměrné produkci astronomických přístrojů až do pozdního věku, s využitím optiky produkované jinými tvůrci, jak profesionály, tak i amatéry. ČAS mu přiznala čestné členství, toho si on velmi vážil. Též ochotná ohleduplnost slečny Lenky Šarounové a doc. Marka Wolfa poskytla jimi nalezenou planetku č.8229, v pravý čas příležitosti Kozelského 85.narozenin, jeho jménu.
V mládí býval též i jevištním sólistou na mandolínu Divadla Ostrava, od zralého věku rovněž tak dlouholetým členem tamburašského souboru ze Studénky. Několikrát jsme spolu v jejich obývacím pokoji „muzicírovali“. Uznale uvádím, že ve skladbě Herkulovy lázně (tu jsem znal od svého otce z dob jeho vzpomínání na jinošství, poznamenané 1.světovou válkou, proto byl klávesový doprovod bezproblémový) byly jeho housle nezapomenutelné. Miloval práci, hvězdy, hudbu, i jiné koníčky, svou rodinu, humor... Žil život v plně širokém záběru. Též proto mohlo být jeho vzpomínání až tak zábavné a plné trefných příměrů. A bývalo co poslouchat! Dovolte mi, prosím, podělit se o pár bližších osobních vzpomínek na něj, i úvah.
Osobní vzpomínky na pana Františka Kozelského.
Měl jsem čest poznat pana Kozelského podvakráte. Prvně r.1958, jen zběžně a krátce. Po pozvání panem Bedřichem Čurdou-Lipovským - tajemníkem Oblastní lidové hvězdárny v Ostravě - na jeho přednášce v Místku, do jejich svatyně nad tehdy nejrušnější křižovatkou Ostravy. Pan Kozelský, šéfkonstruktér, nepřehlédnutelně zde dominoval v péči o přístroje, i v plánech na ty další. Při občasné osobní přítomnosti pana profesora Gajduška, naznačivšího nám později, v kurzu broušení zrcadel, své úporné dopisování knihy o výrobě astrooptiky, mu vždy býval po boku. Ale mé posunuté studium v Olomouci, i návazné pohybové ochoření po r.1962, mi zanedlouho kontakt s Ostravou zcela narušilo. Přesto jsem po exempláři astrooptické knihy z pera profesora Gajduška toužil a soustavně ji po léta hledal v Knižních novinkách. Totální nezdar získat ji přinutil mne v r.1995 realizovat druhý, tentokráte již delší kontakt s panem Kozelským. Obnovil se tím až po 33 letech, a to na dobu necelých deseti let.
Napomohla tomu i skutečnost, že má nejstarší dcera Ludmila s rodinou žila na Dubině, ostravském sídlišti. Na pracovišti jsem sehnal od kolegy Bočka adresu manželů Kozelských ve Staré Bělé. Neznalost místopisu sice kuriózně ohrozila mne i rodinu za první jízdy k nim zbytečnou autonehodou, ale štěstí nám přálo a i ona nepřízeň osudu se mi později nečekaně zúročila v dobro. Navíc, nouzový dojezd k dceři mne zarazil sousedstvím domku Kozelských.
Zúročení tkví ve vpravdě doživotním přínosu obsahu gajduškovského manuskriptu mé osobě, ihned půjčeného ochotně panem Kozelským ke zkopírování. Vytvářel jej za léčebného pobytu se svou chotí v piešťanských lázních v r.1978 ve svém obytném přívěsu, z rukopisů a poznámek pana profesora Gajduška, i svých v údobích až do jeho smrti. I když byly určeny k již před lety oznamované knize, ta zůstala jen jako rozpracovaná a nehotová, proto ani nevydaná. Materiály zapůjčili panu Kozelskému z pozůstalosti až vzdálenější příbuzní, neboť jeho žena zemřela nedlouho před ním a jejich manželství bylo bezdětné. Pan Kozelský přitom iniciativně sám rozšířil vznikající manuskript o své praktické zkušenosti i návody k návrhům a zhotovování mechanických dílů astronomických přístrojů, též i k justážím. Nabídl jej, celek již dvou autorů, jako titul Technologie výroby amatérské astronomické optiky a mechaniky, k vydání Státnímu nakladatelství technické literatury v Praze. Z nečekaného vývoje událostí byl ale zoufalý a hluboce zklamán, neboť SNTL zamýšlenou knihu nikdy nevydalo. Důvod tkvěl v posudku Ivana Šolce, jednoho z nakladatelstvím ustanovených recenzentů, jenž v něm poukazoval na větší důležitost urgentního vydání optické oborové encyklopedie, jež by k nám přivedla nejmodernější pokročilé optické oblasti i techniky (např. interferenční filtry, optické vrstvy atp.), zatímco předložený manuskript označil za dílo v podstatě technologické a místy, nedopatřením pořizovatele, i s chybami v několika vzorcích i formulacích. Druhý recenzent, Boris Valníček, vydání knihy naopak prosazoval vehementně, i za stavu tak „jak leží a běží“, neboť ji chápal jako unikátně technologicky obsažné i historicky cenné dílo. Prohrál však. Metodologický spor vědců, žel, vylil panu Kozelskému z vaničky s vodou i dítě.
V té době jsem zakončoval doktorské studium kosmické plazmy na Katedře experimentální fyziky a vakuové techniky Matematickofyzikální fakulty Univerzity Karlovy a cítil jsem vážnou potřebu odreagovat se od vypětí, spojeného s dokončením mé doktorské disertace. Smutek z nevydání manuskriptu byl na panu Kozelském až natolik zjevný, že jsem jej neunesl ze soucitu s ním, faktickým kmetem. Nabídl jsem mu proto jak odbornou úpravu chyb v manuskriptu, tak i hledání nakladatele jejich díla, jež jsem rozšířil o životopisy autorů.
S prvým záměrem jsem uspěl brzy, ale ochotného vydavatele se mi, samotnému a bez dostačujících finančních prostředků, nepodařilo nalézt v rozumné lhůtě v sektoru ani komerčním, ani soukromém, ba ani akademickém. Volání žíznivého v poušti nikdo neslyšel. A pulty knihkupectví bohorovně podbízely titul nakladatelství Mustang Plzeň Astrosex Meg Markové z r.1995, poté ještě dlouho viděný ve výprodeji Levných knih doslova „za babku“. V zájmu pana Kozelského a knihy mi tu zbyla pouhá možnost: vyrobit mu ve vlastním nákladu asi 20 neprodejných výtisků, svépomocí sám. Proto, aby v nich zachycené hodnotné Gajduškovy a Kozelského technologické, profesní a životní zkušenosti navždy nezmizely z povrchu zemského. A cestu k lidem jsem pojistil rozmístěním jejich větší poloviny formou bezplatného daru knihovnám několika profesionálů i amatérů v oblasti astrooptiky, i obou tomu příslušných kateder Matematicko-fyzikální fakulty University Karlovy a Fakulty strojní ČVUT. To samo bylo bezproblémové. Menší část výtisků měla být osobním darem panu Kozelskému, ve smyslu autorských výtisků. Do okamžiku, v němž jsem mu na jaře r.1997 sedm výtisků předával, jsem šťastnější tvář autorovu nespatřil. Jen upřímná lítost ji vrásnila, hned jím též vyznaná, totiž z toho, že panu profesoru Gajduškovi, autorovi podstatnější části, osud, přetížeností stálým hladem po jeho kvalitní produkci, shodnou chvíli radosti nedopřál.
Tak asi mezi námi počalo upřímné a vskutku nezištné přátelství, pouto podporované mými pravidelnými návštěvami, spojenými s mým obvyklým vyjížděním za rodinou mé dcery, za vnoučaty. Bývaly to krásné chvíle, těch pár hodin opakovaně strávených u milých manželů Kozelských. Zvláště v počátku jsem si připadal „jako Alenka v kraji, či říši, divů“ a v půli údobí již jako „Alenka za zrcadlem“. Vzato, pochopitelně, astroopticky. Vysvětlení?
Od samého počátku byla radost pana Kozelského poslouchat, hlavně pro tu spoustu zkušeností, vzpomínek i technologických detailů, jež, jak jsem pak zjistil z jeho manuskriptu, nebyly jím mnohdy podchyceny. Sám byl v té době ještě aktivním výrobcem a hojné návštěvy na něm žadonily o pomoc v opravách přístrojů, při stavbě dalekohledů, i jinak. On několikráte hledal pomoc sám, např. s pohliníkováním malého primárního zrcadla patřícího jím vyrobenému malému dalekohledu pro svého syna. Takto mu vypomoci bylo mně velice příjemné i milé. Zajímal se živě o kdeco, i o ondřejovskou observatoř. Po vzájemné dohodě nás spolu s manželkou krátce navštívil. Považoval jsem za velkou čest provést jej jejími historickými prostorami vyšperkovanými k 100. výročí založení naší observatoře. Ze západní kopule, upravené na pozorovatelnu návštěvníků observatoře, díky adaptovanému 20cm Zeissovu astrografu pro vizuální pozorování oblohy v mé spolupráci s mechanickou dílnou ústavu před několika roky, byl přímo nadšen. Její interiér se mu moc líbil. Zde musím odbočit.
To tedy byla ona výše zmíněná fáze „Alenky v říši divů“. Neboť z hlediska pracovních úkolů našeho ústavu v obou skupinách, v nichž jsem pracoval, se ukázalo zjevné, že obecně existuje hlad po větších a účinnějších světelných astrokomorách. Ten pocházel především ze zájmu kolektivů o kvalitnější a tudíž i o lepší plnění páru výzkumných programů založených na pozorování. Samotným jeho zefektivněním (za sledování a hledání asteroidů blízkých Zemi, či křížičů její dráhy, nebo za nalézání optických protějšků gama-záblesků). Ovšem nákup dobrých dalekohledů u renomovaných světových firem byl, je, a po jistou dobu ještě bude nad současné finanční možnosti ústavu, i celé Akademie věd ČR. Využili jsme dokonce nabídku bývalého ministra financí Mertlíka k umoření části dluhu po bývalé SSSR 1,5m teleskopem z rukou kolegy Skomorovského ze Sibiřské AV v Irkutsku, vše bez úspěchu. A tak opět zbývalo jediné řešení. Za dobu práce v Astronomickém ústavu jsem poznal několik reliktů bývalých teleskopů, tj. montáží, větších zrcadel či čoček, jež by bylo možné k tvorbě potřebného dalekohledu aplikací jejich adaptace nebo renovace, využít. Prvotní validní vstupní branou k tomu byl především Gajduškův-Kozelského manuskript, přeplněný různými neocenitelnými technologických informacemi z astrooptiky i mechaniky. Druhým vstupem byla práce expertů na mechanické přestavbě dalekohledu s Gajduškovým 65centimetrovým paraboloidem, šťastně překrytá krátkou dobou mé osobní péče o něj, ti na můj pozdější dotaz projevili zájem stát se subdodavateli robotizace montáže a tubusu dalekohledu; jiný expert dále stál o subdodávku výroby field correctoru, tj. „cvikru pro primární paraboloid“, umožňujícího znásobit užitné zorné pole přístroje, nezbytné pro to, aby zamýšlený velkorozměrný detektor CCD pracoval na dobrém a typickými optickými chybami paraboloidu nezkaženém velkém zorném poli přístroje. A do třetice, „říši divů“ zhmotnila má optická dílna, v nadšení mnou živelně vybudovaná v mé kanceláři. To do počátku stačilo.
Poté naše skupina Astrofyziky vysokých energií úspěšně přihlásila tzv.fialový projekt na CCD-dalekohled s mým základním vkladem: vyrobit mu srdce, tj.světelné primární zrcadlo přimykající se všude pomyslnému ideálnímu paraboloidu pod 60miliontin mm, nepoškrábané, vyleštěné a levné. Čas ukázal, že je, oproti soudu Gajduškovu, „dokáži i holými rucemi, hlavou“. Bohužel, mou jistotu k dosažení vysoce si nastaveného cíle z mezivýsledků, sdílel se mnou jen pár nejbližších kolegů. Nikdo více knihu Gajduškovu a Kozelského nebral v potaz.
Po schválení projektu, asi půlrok nato, jsem přešel se souhlasem mých vedoucích, i pana ředitele, do druhé fáze a stal jsem se skoro onou „Alenkou (nad i) za zrcadlem“. Rozuměno: nad diskem zrcadla během přebrušování a leštění větších vyřazených zrcadel až do 62centimetrového průměru, za zrcadlem pak během nezbytných jejich optických testů. Lewise Carolla by mé počínání nejspíše pobavilo, či jinak oslovilo. Ostatně totéž potkalo i nepřipraveného Borise Valníčka, náhle vstoupivšího do mé laboratoře v době mého tvrdého manuálního záběru. Překvapen zrakem užil slov: „hle, poslední šílenec vědy střední Evropy!“.
Dokonce pan Kozelský byl mým informováním udiven, ale vzápětí mne ochotně zaopatřoval cennými informacemi, jež měl ještě z doby spolupráce s panem profesorem Gajduškem stále v dobré paměti. Při mých návštěvách si dával vyprávět jak jde dílo dopředu a ze životní své setrvačnosti naznačoval, že také on by rád přiložil ruku k mému dílu, být ovšem mladší. Věřím, že v takové situaci by to bývalo jiné, vždyť to během svého života jasně prokázal už často.Zatěžovat jej v Ostravě, tolik vzdálené Ondřejovu, v jeho věku, dobře nešlo.
Zhruba před dvěmi roky jsem dokončil zmíněné „srdce dalekohledu“, tj. paraboloid 500/1975mm, tj. se světelností 1/3.95 a s odchylkou od ideální teoretické plochy nepřesahující /8, oněch zmíněných 60nm. A v listopadu 2002 pak Vývojová optická dílna Akademie věd ČR Turnov pořídila jeho autorizovaný Atest. Ten mi potřebnou optickou kvalitu plně potvrdil.
Další postup produkce tak potřebného přístroje pro naši skupinu Astrofyziky vysokých energií, žel, přes všechno mé úsilí, uvázl na mrtvém bodě neuspokojivého plnění návazných dodávek sjednanými subdodavateli. A tak je jimi aktuálně odhadovaný termín zprovoznění teleskopu fialového projektu snad podzim 2004. Stroze a s lítostí konstatuji, že takto zmíněný, nepředvídaný a nečekaný vývoj projektu je pro nás, a mne osobně, velikým zklamáním.
Pokud se zdá, že se má v tomto aspektu zdánlivě nevztažná pasáž mým vzpomínkám na pana Františka Kozelského vymyká, pak věřím, že s nimi souvisí úzce. Dokazuje totiž zřetelně, že dokončení prací na uvedeném fialovém projektu bylo u mne vázáno hlavně motivací a morálně volními vlastnostmi. Totéž jsem po příslibu subdodavatelů očekával od nich, neboť fialový projekt je řetězcem návazných činností a pokud jakýkoliv mezičlánek selže, pak selže projekt jako celek též. Jistě, mohu se i mýlit, obávám se ale, že mnou poznaná a zde uvedená absurdnost stavu fialového projektu plyne z nárůstu eroze odpovědnosti a z laxnosti k etickým pojmům jako jsou důvěra, spolehlivost, váha daného slibu a slova, kolegiálnost atp., v současném podnikatelském prostředí naší republiky, na jejíž opačnou mnohaletou tradici se tak rádi odvoláváme. Odhaduji, že dříve tyto projevy vesměs nebyly možné v takovém rozsahu, neboť to bývaly přestupky legislativně exemplárně postižitelné. To ukazují výše uvedené okolnosti života, cílů a hlavně dosažené výkony jak pana Františka Kozelského samotného, tak i pověstného ostravského tandemu Gajdušek-Kozelský, jako odpovědných producentů kvalitních astronomických přístrojů. Tenkrát ani jeden z nich dodavatelskou laxnost nesnesl, o to méně ve dvojici. Proto pasáž mého zklamání z několika moderních výrobních vazeb končím vyslovenou nadějí aby nám pánové František Kozelský, spolu s panem profesorem Ing. Vilémem Gajduškem, zůstali nadále vzorem, i výstrahou. Vzorem tím, čeho vlastní iniciativou, talentem i pevnou vůlí v nelehkých dobách dosáhli. Výstrahou tím, že opustit jimi prověřené životní zásady není beztrestné. Raději zavzpomínám.
K jedné z nejkrásnějších návštěv došlo v r.2000, kdy mne oba manželé dovezli vozem do Příbora, od Staré Bělé nepříliš vzdáleného, k hrobu pana profesora Gajduška, navíc za nádherného jarního počasí proto, abychom mu společně složili náš skromný hold. Mnohokráte jsem onou periferií města projížděl z Frýdku ve směru Olomouc, i jinam. Nikdy mne ale nenapadlo, že jde o místo posledního odpočinku vzácného odborníka. Památkou na krásné údobí žití manželů Kozelských, jež již, naneštěstí, nebylo dlouhé, je pár snímků a vzpomínek.
Nedlouho nato, za telefonického smlouvání mé další návštěvy u Kozelských, jsem se totiž dověděl z úst paní Kozelské zprávu o neštěstí, jež oba manžele a jejich syna, když řídil jejich auto na cestě do Vyškova k starší sestře, potkalo. Totiž, že na dálnici před Vyškovem je postihla těžká havárie, po níž ona má zlomená žebra, pan Kozelský přeraženu čelist a z níž jejich syn vyvázl naštěstí jen s nepříjemně krvácejícím povrchovým zraněním. Jejich automobil byl na odpis. A příčina? Na dálnici je, cestující vzorně rychlostí 90km/hod, měl míjet mladík ve výkonném voze, jedoucí naplno s rychlostním rozdílem 80km/hod ve stejném směru. Při vysoké rychlosti se jim včas ale nevyhnul a zezadu do nich narazil. Zázrakem vskutku bylo, že jejich bilance nebyla až zcela hrůzná. Myslím si, že v tom okamžiku skončila zlatá éra mých návštěv u manželů Kozelských. Ale zdaleka nejhůře hodnotím fakt, že prostálý šok i počáteční stresy za havárie a po ní, i bolestivost při vyslovení každého slova v čelisti, stejně jako citelnost zlomenin žeber i naraženin jeho manželky, byly pro ně oba nezaslouženým utrpením. Neboť je nečekaně nešťastná událost potkala náhodně a plným zaviněním úplně jim neznámého a neodpovědně lehkomyslného mladíka. I když se oba z havárie po pár týdnech lékařských zásahů i léčby počli zotavovat, bylo všem jasné, že při jejich věku to, pochopitelně, nemohlo zůstat zcela bez následků. A také nezůstalo...
Poslední milou událostí byla má společná návštěva s manželi Kozelskými u pana Antonína Pavlíčka v Chuchelné. U amatéra hvězdáře i astrooptika a muže mnoha profesí. Ta následovala po jeho návštěvě spolu s Pavlem, jeho bratrem-dvojčetem, u pana Kozelského ve Staré Bělé, spojené s jejich exkurzí, profesionálů – nástrojařů, v Mistrově království. Tonda si postavil na zahradě malou otočnou kopuli i dřevodílnu. Je tím známý celému širému okolí. Tam jsem viděl pana Kozelského naposled pookřátého a uvolněného, ve viditelně dobrém rozmaru ze spatřené šikovnosti mladšího bližního svého. Evidentně se mu v Tondově truhlárně líbilo, o vše se živě zajímal. Já jsem v té době měl termínových starostí z dokončení 50centimetrového primárního paraboloidu v tzv. fialovém projektu Akademie až nad hlavu Stejně tak narůstaly i problémy ze stran subdodavatele speciálních optických a návazně i strojních komponent. V Chuchelné jsem, pro ono přetížení, stačil být málo vnímavý tenkrát já. A tu někde se počla celá situace, vztažená k panu Kozelskému, pomalu a jistě zhoršovat.
A její konec ještě rychleji hatily důsledky dceřina přestěhování se do asi 10km vzdáleného sídliště Ostrava-Poruba. Též nárůst nervozity na mém pracovišti v průběhu minulého roku se připojil. A jako z udělání i mé zdraví mne poněkud pozlobilo. Nebylo již pro mne tak prosté svobodně vycestovat k Staré Bělé jako dřív, tedy jen podle přání svého srdce a jednoduše, ale hlavně pravidelně. Počet mých návštěv se tím omezil právě v údobích, kdy se tělesný stav pana Kozelského již komplikoval a kdy bylo zjevné, že zdravotně již počal vážně strádat. Usiloval jsem se jej navštívit co nejdříve. Za telefonické gratulace k jeho 91. narozeninám mne paní Kozelská seznámila s jeho vyhroceným zdravotním stavem a ochotně mi umožnila návštěvu u nich doma v odpoledních hodinách dne 15. dubna 2004. Bohužel, pan Kozelský mne již nedokázal vnímat. Byl jsem jí hluboce vděčný za vstřícnost při poskytnuté mi možnosti shledání s ním i přesto. Vycítil jsem totiž povědomě svou poslední příležitost se alespoň takto s oním velkým a přirozeně skromným a milým člověkem, jakým pan Kozelský nesporně po celý život byl, rozloučit po svém. Následující události daly mé předtuše zapravdu. Po návratu do Ondřejova jsem odpoledne dne 19. dubna obdržel od paní Kozelské smuteční oznámení v němž jsem se s dojetím dočetl o skonu jejího manžela již o tři dny dříve.
Odešel skromný a velký člověk. Tiše a bez okázalostí, ve shodě se stylem, jakým i žil.
Smuteční obřady proběhnou dnes ve Husově sboru Staré Bělé u Ostravy o 14.hodině.
V Ondřejově dne 21. dubna 2004, 01:15 SELČ
duben 2004
ZPĚT