COELORUM PERRUPIT CLAUSTRA

Jaromír Strachoň a Helena Zíková
    Kořeny rodu Williama Herschela, ke kterému se dodnes hrdě hlásí Německo i Anglie, sahají k nám na Moravu, do obce Heršpice u Slavkova.
    Odtud se musela rodina Herschelů vystěhovat v 17.století pro své protestantské vyznání. Byl to tehdy Herschelův praděd Jan Jelínek, který s rodinou odešel do Německa, když se situace v Čechách stala neúnosnou a po těžké pobělohorské době probíhala tvrdá rekatolizace.
O této události nalezneme záznamy např. v "Dějích" napsaných pro sborovou kroniku farářem Oskarem Opočenským (1889), a též v "Památníku Českobratrské církve evangelické", vydaném ThDr. Františkem Bednářem (1924), profesorem teologické fakulty v Praze. Rovněž Paulina Šafaříková (1900) ve spisku "William Herschel a jeho sestra Karolina" pojednává o rodině Jelínků.
Velmi cenné jsou zachované vzpomínky heršpických obyvatel, z nichž nejdříve paní Berta Olšanská (spolužačka autora J.S.) z Ostravy-Vítkovic (1987) a dnes již zesnulý prof. Zdeněk Kopal (1988) z Manchesteru dali podnět k soustavnějšímu pátrání. První z autorů (J.S.) připravil po konzultacích s Liborem Lenžou (Valašské Meziříčí), RNDr. Slávkem Nečasem (Londýn) a pracovníky muzeí ve Slavkově a v Brně rukopis (Strachoň, 1992), jenž se nakonec stal základní oporou při vzniku tohoto článku.
    Heršpickým občanům a lidem z nejbližšího okolí vyprávěl o podrobnostech života W. Herschela často a detailně v hodinách náboženství a konfirmační přípravy evangelický farář Jan Škeřík (1910-1939). Zachovalo se kupříkladu několik poznámkových sešitů žáků s těmito daty. Jeden tento sešitek žákyně Miloslavy Ševčíkové z Heršpic je dnes majetkem hvězdárny ve Valašském Meziříčí. Ovšem zcela základním - dá-li se to tak říci - kamenem poznání jsou materiály, které má k dispozici univerzitní knihovna v Londýně. Pojďme tedy poněkud poodhalit tajemství rodu Herschelů.
Ve spise J. L. E. Dreyera (1912) na str. xiii nacházíme následující záznam: "...vycestovali tři rodní bratři Jelínkové z Moravy do Saska. Jeden zůstal ve Smilce, druhý v Postelnitzi, která se nachází poblíž Labe na hranicích Čech, třetí bratr odešel do Pirny, ...", který dobře a nezávisle potvrzuje, co jsme již uvedli na začátku našeho vyprávění. Jan (Hans) Jelínek se usadil v Pirně, 2 míle od Drážďan. Byl tu znám jako sládek a vážený měšťan. Zde také přijal jméno Hirschel ( Hirsch-jelen). V Pirně se v roce 1651 Hansovi narodil druhý syn, který dostal jméno Abrahám. Proslavil se především jako zahradník královských zahrad v Drážďanech, ale měl též výborné znalosti z aritmetiky. 14. 1. 1707 se v Hohenzitau Abrahamovi narodil třetí syn Izák.
    Abrahámovým přáním bylo, aby právě Izák pokračoval v jeho práci, a tak byl mladík nucen věnovat se zahradnictví. Izák byl však velkým milovníkem hudby a těžce nesl, že se nesměl věnovat výhradně tomuto umění. Po otcově smrti (1718) setrval ještě nějaký čas při svém povolání, ale láska k hudbě nakonec zvítězila. Se svolením matky opustil domov a pobýval nějaký čas v Berlíně a Postupimi, kde se vzdělával ve hře na další nástroje, jelikož do té doby hrával pouze na housle, což nestačilo pro vstup do nějakého hudebního sboru. Ale Izák byl trpělivý, šikovný a především zanícený milovník, ctitel a obdivovatel hudby, takže mu nečinilo problém doplnit si potřebné znalosti. V roce 1731 přišel do Hannoveru, kde se trvale usadil a nastoupil jako hobojista ve vojenské kapele.
    Roku 1732 se Izák oženil s Annou Moritzovou a stal se otcem četné rodiny. Z deseti dětí zůstalo naživu šest a Izák všechny zasvěcoval do své milované hudby. Wilhelm se narodil jako třetí dítě (druhý syn) 15. 11. 1738. Jakub, Wilhelm a Alexander neměli zpočátku jiného učitele mimo otce. Vyučování bylo často přerušováno, když Izák kvůli vojenské službě musel na delší dobu opouštět rodinu. Ovšem jakmile se vrátil, pokračoval ve vyučování svých synů s horlivostí sobě vlastní. Zvláště Wilhelm vynikal vnímavostí a svědomitou pílí. Ač finanční poměry rodiny nebyly nikterak skvělé, dokázal Izák přesto ušetřit potřebnou částku na zakoupení poučných a vědeckých knih, které pak společně se syny čítával. Někdy až do hluboké noci a při čtení všichni horlivě debatovali.
Nejstarší syn Jakub se v devatenácti letech stal varhaníkem ve vojenském kostele v Hannoveru a dle Karoliny Herschelové byl prvním violistou Německa. Alexander byl určen k podobnému povolání. Wilhelm však mimo hudbu studoval velice pilně i jazyk francouzský, 2 roky pod vedením velmi vzdělaného učitele Hofschlagera, který ho vedl též ke studiu filozofie, logiky, metafyziky, atd. Od 1. května 1753 byl Wilhelm najat jako hudebník v hannoverském pluku (gardě), v němž sloužil i jeho otec Izák a bratr Jakub.
    Brzy po velkém zemětřesení, které zničilo Lisabon (1.11.1755), opustil pluk Hannover a z přístavního města Cuxhavenu odplouvají příslušníci pluku do Anglie, kde přistávají po 16 dnech plavby. Pochodují do Kentu, který hlídají. Zde se Wilhelm intenzivně vzdělává v angličtině a brzo je jmenován "Read Loche" pro "porozumění" (něco jako důstojník pro styk s obyvatelstvem v dnešní době). Dále se pak pluk přesunuje do Coxheathu, kde zůstává (dle dochovaných záznamů: "...kde jsou kořeny musiky i my zůstáváme; jen bratr (Jakub) se vrací do Hannoveru" ).
Wilhelmovi přirozeně pomáhá i přítomnost otce, kterou ve svém životopise komentuje slovy: "otcovo nasazení přispělo k akomodaci mé". V Anglii zůstávají rok, poté se navracejí oba zpět do Hannoveru. Pokračuje sedmiletá válka (vzpomeňme; bojuje se i u nás, u Štěrbohol a u Kolína) a Wilhelm se po nešťastné bitvě u Hastenbecku rozhoduje dezertovat. Jako vojenský zběh si zvolil za azyl již známé území, a to Anglii.
    Naplno zde i přes počáteční nesnáze rozvíjí svou hudební kariéru. Nejdříve působí v Leedsu, později v Halifaxu a konečně roku 1766 přijímá místo hudebního ředitele v lázeňském městečku Bathu nedaleko Bristolu, kde mu k výraznému upevnění prestiže pomohl Sir Bryan Cook, který ovšem zakrátko umírá. Kromě hudby se Wilhelm všestranně a živě zajímá o jazyky, fyziku, matematiku a samozřejmě i astronomii. Podle dochovaných zpráv Wilhelmovi padla do ruky jedna dobová astronomická knížka a jak se říká, lapen byl jest ptáček celý. Chtěl spatřit vše, o čem v knížce pouze četl, a snad ještě mnohem víc.
    Roku 1772 Wilhelm krátce navštěvuje Hannover (mimoto ovšem i Paříž, kde 11. 7. vystupuje ve Velké opeře) a zpět už si s sebou veze svoji sestru Karolinu, které je v té době právě 22 let a stává se mu celoživotní pomocnicí a navíc - jak čas běží - i světově uznávanou astronomkou (nejprve je ovšem představena jako zpěvačka na jednom z koncertů, které Wilhelm diriguje a též je nějakou dobu jeho domácí hospodyní). Malý vypůjčený dalekohled k pozorování přestává stačit a Wilhelm se pouští do vlastní výroby teleskopů - v roce 1773 začíná brousit zrcadla poté, co od starého optika nakoupil levně zásobu nástrojů, forem a nehotových zrcadel. Dvě stovky zmařených pokusů Wilhelma neodrazují, neboť nakonec vybrušuje první dobré pětipalcové zrcadlo a roku 1774 je obrací k obloze. A hvězdná kariéra je odstartována.
    Zatímco ostatní astronomové 18.století především měří a počítají (pokračuje éra nebeské mechaniky a nejbližší příbuznou astronomie je ctěná matematika), Hirschel jenom pozoruje. Zatím... Ovšem na pozorování nezbývá mnoho času, neboť Wilhelm je velice zaneprázdněn. Komponuje sbory, písně, žalmy i vojenské pochody, diriguje, a stále vede řadu soukromých vyučovacích hodin hudby. V únoru 1766 pozoruje Venuši, na dlouhou dobu jeho první a poslední pozorování dalekohledem.
    Hudba vše zastiňuje, i když ještě v únoru Wilhelm stihne obdivovat zatmění Měsíce. Hirschel se stává doslova duší hudebního života v Bathu, ale astronomii věnuje veškerý zbylý čas. Je ho poskrovnu, ale přesto svou první vědeckou práci o proměnné hvězdě Mira Ceti odesílá Královské společnosti v Londýně již roku 1780. Pak přichází klíčové datum 13.březen 1781, kdy Wilhelm objevuje mimořádně dokonalým dalekohledem (používá zvětšení až 932x) novou planetu, kterou zprvu považoval za kometu, nalezenou při běžné inventuře nebe v souhvězdí Blíženců. Anderson Lexell v Petrohradě a Pierre Laplace v Paříži počítají její parabolickou dráhu, ale neúspěšně. Z komety se stává planeta, sedmá v pořadí, obíhající Slunce ve vzdálenosti dvakrát větší než dosud nejvzdálenější známá planeta Saturn!
    Hirschel novou planetu uctivě pojmenovává Georgium Sidus na počest anglického krále Jiřího III., třebaže německý astronom Johann Bode usiluje, aby byla nová planeta nazvána v duchu mytologické tradice. To se ovšem stává až šedesát let po objevu a planetě se dostává jméno Uran.
Hirschlovi se ovšem dedikace Jiřímu III. vyplatila - byl jmenován čestným doktorem oxfordské univerzity, obdržel Copleyovu zlatou medaili za objev nové planety a stal se královským astronomem s ročním platem 200 liber. Je to sice podstatně méně, než si vydělával jako hudebník, ale nic již nebrání jeho astronomickému rozletu.
    Nerušeně mohl pracovat tím spíše, že mu král Jiří III., který si Hirschela velice vážil a často se s ním stýkal, vykázal byt a pracovnu nejprve v Dachetu a později ve Sloughu. Stavba stále větších a dokonalejších dalekohledů tedy svižně pokračovala. Roku 1782 byl postaven dalekohled s ohniskovou vzdáleností 7,6 metru a po něm, v letech 1785-89, dokonce největší dalekohled na světě. Byl to vrchol Hirschelova jedenadvacetiletého konstruktérského úsilí, během něhož vybrousil na 440 zrcadel! Gigantický dalekohled se zrcadlem o průměru 1,25 m a ohniskové vzdálenosti 13 metrů držel světový primát po celé další půlstoletí.
    Dne 8.května roku 1788 se Hirschel, povýšený již do šlechtického stavu, oženil se zámožnou vdovou Mary Pitt Baldwinovou, takže se stal naprosto finančně nezávislým. Sestra Karolina Lukretia však zůstávale dále jeho věrnou pomocnicí. V roce 1792 se manželům narodil syn John Frederick William, pozdější více než úspěšný pokračovatel hvězdářského rodinného klanu. V roce 1793 přijal Hirschl britské občanství a jméno William Herschel.
    Z jeho dalších astronomických prací musíme alespoň jmenovat objev dvou Uranových družic, Titanu a Oberona (11. ledna 1787), dvou družic Saturnových, Mimase a Encelada (28. srpna a 17. září 1789), katalogizaci 2500 mlhovin a 846 dvojhvězd, z nichž valnou většinu objevil a poprvé popsal, zjištění rotace Saturnu a jeho prstenců (1790), důkaz proměnlivosti rozlohy polárních čepiček Marsu a soustavné zkoumání a měření povrchu Měsíce. Na sklonku života se Herschel věnoval syntetickým studiím a kosmologickým bádáním o počtu a celkovém uspořádání hvězd ve viditelném vesmíru, o tvaru Mléčné dráhy a o pohybu sluneční soustavy ve světovém prostoru směrem k souhvězdí Herkula. Je to ovšem jen kusý výčet odborných prací Williama Herschela, kterým se věnuje odborná historická astronomická literatura.
    V roce 1820 se Sir William stal prvním prezidentem Královské astronomické společnosti, do jejíhož emblému byl dán právě jeden z jeho dalekohledů jako zázrak tehdejší doby. William Herschel zemřel 25.srpna 1822 ve věku 84 let. Malý kostelík v Uptonu u Windsoru se stal místem jeho posledního odpočinku. Obrovským dalekohledem a duchem svým pronikl prostorem světovým co nejhlouběji a právem si vysloužil na svém náhrobku nápis: "coelorum perrupit claustra" (prorazil závory nebes) a navěky pak titul "otec hvězdné astronomie".
Použitá literatura:
F. Bednář: Památník Českobratrské církve evangelické. Theologická fakulta Církve českobratrské evangelické, Praha 1924.
W. Bussmann (ed.): Neue Deutsche Biographie. Bd. 8. Duncker & Humblot, Berlín 1969.
G. Buttmann: Wilhelm Herschel, Leben und Werk. Wiss. Verlagsgess. Stuttgart 1961.
J. L. E. Dreyer: Sir William Herschel's Life and Work. Roy. Soc. & the Roy. Astron. Soc., Vol. I, London 1912.
C. C. Gillispie (ed.): Dictionary of Scientific Biography. Scribner, New York 1981.
Z. Kopal: soukr. sdělení J. Grygarovi, 1988.
C. A . Lubbock (ed.) : The Herschel Chronicle. The Life-Story of William Herschel and his Sister Caroline Herschel.
Cambridge University Press, Cambridge 1933.
B. Olšanská: soukr. sdělení J. Grygarovi, 1987.
O. Opočenský: Děje. Pro kroniku českobratrského sboru nákladem vlastním, Heršpice 1889.
Ottův slovník naučný, sv. XI, str.211. J. Otta, Praha 1897.
J. B. Sidgwick: William Herschel - Explorer of the Heavens. Faber & Faber, London 1953.
J. Sime: William Herschel and His Work. T. & T. Clark, Edinburgh 1900.
J. Strachoň: Záhada původu Williama Herschla (rukopis, 1992)
P. Šafaříková: William Herschel a jeho sestra Karolina. Knihovna přátel oblohy, nákladem vlastním, Praha 1900.
Autoři velice děkují Jiřímu Grygarovi za podněty, směřující k sepsání článku i za kritické připomínky k rukopisu. Kontakt na autory: MUDr. Jaromír Strachoň, Heršpice 105, 683 56 Nížkovice, Helena Zíková zikovah@quick.cz
leden 2002
Bude zveřejněno v Kosmických rozhledech 2/2002
ZPĚT