Tadeáš Hájek z Hájku jako botanik |
V. Větvička |
"Když se vařeným
kosatcem zadek paří/ a na to ostrým šatem potírá/ otwírají se
Zlaté žíly/ z kterýž Melancholická krew obyčejně vytéká..."
Nevím už, kolik mi to bylo let - jistě by se to
dalo spočítat - ale byl jsem klouček školou povinný, když jsem se
nachomýtl ke svému bratranci Zdeňkovi, tehdy studujícímu farmacii.
Měl doma půjčenou nádhernou a už na první pohled starou knihu, zvláštním
písmem tištěnou: "Herbář jinak Bylinář velmi užitečný a
figurami pieknými zřetedlnými, podle prawého a jak živého srostu
Bylin ozdobený y také mnohým skušeným lekarstwym etc. Od doktora
Petra Ondřeje Mattiola Senenského neyprv v latinské Rzeczi sepsany a
již na czeskou rzecz od doktora Thaddeasse Hajka z Hajku przeložený.
U Melantricha v Praze 1562." Tato má autentická a stále živá vzpomínka není ničím jiným než mým prvním setkáním s Tadeášem Hájkem z Hájku. Ta prastará kniha nebylo nic jiného než Hájkův Mattioli z roku 1562. Petr Ondřej Mattioli (zůstaňme u české verze jeho
jména) pocházel ze Sieny. Žil v letech 1501-1577 a po 32 let byl Hájkovým
současníkem. Nadto měl dobrý vztah k Čechám a Praze, neboť od
roku 1554 sloužil jako osobní lékař Ferdinanda Tyrolského a posléze
císaře Maxmiliána II. Větší zásluhou Mattioliho než péče o VIP
své doby bylo sestavení lékařské příručky, soupisu tehdy známých
léčivých rostlin (a živočichů či jejich částí), a způsobu
jejich užití v lékařské praxi. Takovýmto příručkám (vzhledem k
jejich rozměrům grosfolia lze stěží hovořit o příručce) se
obvykle říkávalo herbář. Mattioli svůj Herbář sestavil a poprvé
vydal 10 let před svým příchodem do Prahy, tedy v roce 1544 v Benátkách
a pak v krátkých intervalech jej vydával dále latinsky a italsky. O
tom, že to bylo dílo více než úspěšné, svědčí záznam o počtu
latinských a vlašských, tedy italských exemplářů: 32 000. (Nepřeslechli
jste se, ale pomněte, že právě probíhala první polovina 16. století
a konjunktura botaniky měla nastat až za dalších 200 let, po vydání
Linnéova Species plantarum v roce 1753.) Mattioli byl ovšem nejen
zdatný lékař a bylinář, ale i obchodník. A tak se na území Svaté
říše římské objevuje jeden z prvních kopyrajtů: ještě než dal
souhlas s vydáním českého překladu (a o tom bude za chvíli rozsáhlejší
řeč) vymohl si Mattioli na císaři Ferdinandu I. zvláštní
privilegium impressorium, jež mu bylo uděleno císařským majestátem
na hradě Pražském v úterý po Hromnicích LP 1562, totiž
"...aby nikdo v Říši svaté a v jiných královstvích a zemích
dědičných, zvláště v království českém po dvacet let herbář
tento, těmi nebo jinými literami aneb jakýmkoli jiným k tomu
podobenstvím na žádném místě znovu k vytištění a imprimování
nedával a žádný v tom ve všem čase takových herbářů českých
po jmenovaných královstvích a zemích nevozil (sic!), neprodával
mezi lidmi zjevně aneb tajně neroznášel, a nad to aby ani těch v
Herbáři českém při vysvětlení a vypsání bylin položených
figur kaziti, změniti aneb k nim podobných formovati žádný ovšem
aby nesměl - a to pod pokutou 10 hřiven zlata a propadnutí všech
exemplářů." Podobný kopyrajt si Mattioli zajistil pro překlady
polské a litevské. Našel jsem ovšem zmínku o tom, že tento
kopyrajt se nevztahoval na Hájkův český překlad Mattioliho herbáře. Poptávka po jazykově dostupné lékařské příručce, tedy Herbáři, byla v polovině 16. století v Českých zemích vysoká. Jediný česky psaný spis tohoto charakteru (nikoliv však rozměru) byl už dávno rozebraný: byla to Knieha lekarska, kteráž slowe herbář aneb zelinář... Jana Černého, vydaná (česky) v roce 1517 v Norimberku. Černého herbář byl více než překonán prvním
českým překladem Mattiolova Herbáře. Práce na něm byla svěřena
Tadeáši Hájkovi z Hájku. Tohoto díla se Hájek z Hájku ujal s nevšední péčí
a invencí; přál bych takovou i dnešním uvaděčům zahraniční,
leckdy chybující odborné literatury k nám. Hájkův překlad je především
tvůrčí a tedy nutně volný. Důraz zcela pochopitelně kladl na
rostliny středoevropské, a to na úkor v předloze uvedených exotických,
a tedy u nás tehdy hůře dostupných rostlin. Je tedy Hájkova verze
proti předloze ve výčtu rostlin stručnější, ale nikoliv v obsahu.
Ten Hájek naopak rozšířil nejen o vlastní poznání a pozorování,
ale i o obecné znalosti o léčivých rostlinách a o jejich využití
v lékařské praxi. V Hájkově překladu se - také zdá se že poprvé v
češtině - objevuje řada morfologických termínů, jeho popisy
rostlin jsou dobré až vyčerpávající. Zůstaňme u kaštanu, v
tomto případě podle současného úzu u kaštanovníku: "Kaštan
jest strom mnohým známý: ač ho w Čechách není tak mnoho jako ve
Wlaších a jiných některých krajinách. Roste vysoce a ratolestmi svými
široce se rozkládá: kůra jest barvy syvé. Listí nese jako wlašský
ořech, než širší, vůkol zstřihané (zubaté, pilovité), žilovatější
a svraskawější. Kwete v létě, kwětem obdlaužným (=jehnědy), huňatým,
jako řasa, barwy bledé a woní jako wosk. Nese owotce sjedné strany
hladké a pleskaté, s druhé strany wypuklejší a okrauhlejší. Leží
w trojí šupině aneb kůře opatřené: první jest tenká, počervenalá,
chuti náramně trpké a hořké: Druhá tuhá a barvy hřebíčkové: Třetí
a zewnitřní (=vnější) zcela ostrá, pichlavá, jako Ježkowá kůže
(čti osemení, oplodí a trnitá číška). Na podzim pak rozsedají se
na různo ty ježkowé hláwky a kaštani zralí a hnědí wen wypadají.
Mohau se y bidlem dolů klátiti, napodobně jako wlašské ořechy. Kdož
chceš zprůbowati, jsauli dobří kaštani, vwrz je do wody, kteříž
jsau dobří a čerstwí, padají ke dnu, ale zleželí a zlí powrchu
spleyvají....Kaštan raději roste na horách a w místech tmavých a
stinných nežli na Lukách a na Slůni." Já osobně (a jistě i proto, že se tímtéž oborem
zabývám) vidím největší Hájkův přínos v českém botanickém názvosloví.
Tvrdí se dokonce, že až do Hájka u nás nebylo spisu, který by
obsahoval správné české názvy rostlin. Jak to Hájek dělal a z čeho
čerpal, je pro mne záhadou. (Dejme tomu, že měl na překlad a úpravu
Herbáře zhruba 3 roky, tj. od vypsání grantu v roce 1558 do jeho
dofinancování roku 1561. Pak je třeba nechat čas na technickou stránku
tisku: dílo vyšlo roku 1562). Na pozvánkách na dnešní naše setkání, věnované
Nemikovi (latinizovaná podoba Hájkova jména byla Nemicus, od nemus=háj)
stojí v mém případě, že mám pojednat o Hájovi - botanikovi. Přesto nemusí být Hájkův redakční a téměř
spoluautorský podíl na vydání Mattiolova Herbáře považován za
jediné dílo botanické. V širokém slova smyslu, tj. až v dosahu
aplikované botaniky je za jiné třeba považovat latinsky psaný
spisek "De cerevisia..." vydaný v roce 1585 ve Frankfurtu, připsaný
Hájkovu mecenáši Vilému z Rožmberka. Opět jde o dílo "na
objednávku", tentokrát Julia Alexandrina, císařského lékaře,
který se obrátil na Hájka s žádostí o informaci ve věci vaření
piva. A Hájek, který patrně neměl vlastních zkušeností, se opět
dal do redakční a průzkumové práce. Obeslal či obešel známé sládky
a sladovníky a excerpoval co se dalo. Vznikl spis o 16 kapitolách, ve
kterém se Hájek věnuje přípravě a vlastnostem piva, jeho historii
od antiky po tehdejší současnost. Shrnuje vše o sladu a jeho přípravě,
o chmelu a jeho úloze při výrobě piva i o celé metodice vaření,
dopravě a skladování. A tak jako v případě Herbáře i zde kladl
velký důraz na názvosloví - třebaže v tomto případě jen latinské.
Málokdo ví, že za Hájkových časů se u nás vařilo trojí pivo: bílé
(pšeničné), tmavé (ječné) a smíšené. Na severní Moravě (na
Opavsku) se výhradně v březnu vařilo z ječmene silné pivo březnové
(cerevisia martiana). Podobná silná piva se vařila i v Jihlavě.
Nejslavnějším pivem Hájkovy doby ale bylo pivo žatecké, zvané
samec, masculus. Na druhém místě bylo pivo rakovnické, po něm slánské
a jako čtvrté bylo pivo rokycanské. Mně, jako úda University
Karlovy, zaujalo, že mezi nejoblíbenějšími pivy Hájkovy doby bylo
ječmenné pivo vařené v universitním akademickém pivovaru, zvané
Conventus. (Pokusím se navrhnout panu kvestorovi jeho revitalisaci.) Jistě mi na závěr dovolíte i několik výletů
mimo botaniku: |
září 2000 - Žďár nad Sázavou |
Zveřejněno v Kosmických rozhledech 3/2001 |
ZPĚT |