Tadeáš Hájek z Hájku jako botanik

V. Větvička
"Když se vařeným kosatcem zadek paří/ a na to ostrým šatem potírá/ otwírají se Zlaté žíly/ z kterýž Melancholická krew obyčejně vytéká..."

Nevím už, kolik mi to bylo let - jistě by se to dalo spočítat - ale byl jsem klouček školou povinný, když jsem se nachomýtl ke svému bratranci Zdeňkovi, tehdy studujícímu farmacii. Měl doma půjčenou nádhernou a už na první pohled starou knihu, zvláštním písmem tištěnou: "Herbář jinak Bylinář velmi užitečný a figurami pieknými zřetedlnými, podle prawého a jak živého srostu Bylin ozdobený y také mnohým skušeným lekarstwym etc. Od doktora Petra Ondřeje Mattiola Senenského neyprv v latinské Rzeczi sepsany a již na czeskou rzecz od doktora Thaddeasse Hajka z Hajku przeložený. U Melantricha v Praze 1562."
Byla o kytkách, tedy o rostlinách. A jak jsme si ji tak prohlíželi, padl mi do oka jeden odstavec o jediné větě. Ten o tom zadku, vařeným kosatcem pařeným. Musel to být pro mne úžasný zážitek, protože tuhle větu si pamatuji dodnes a vybaví se my kdykoliv vezmu do ruky jakýkoliv bylinář, jakoukoliv knížku o léčivých rostlinách, ba i tehdy, vejdu-li v naší botanické zahradě do oddělení léčivých rostlin. V Průhonicích se mnou po dlouhá léta působil dr. Milan Blažek, přední světový znalec rodu Iris, tedy kosatců. Kdykoliv i jeho uvidím, první asociací je ona věta "když se vařeným kosatcem zadek paří...." Už to tak vypadá, že až budu tento svět opouštět, že nějak podobně asi budou znít má poslední slova...

Tato má autentická a stále živá vzpomínka není ničím jiným než mým prvním setkáním s Tadeášem Hájkem z Hájku. Ta prastará kniha nebylo nic jiného než Hájkův Mattioli z roku 1562.

Petr Ondřej Mattioli (zůstaňme u české verze jeho jména) pocházel ze Sieny. Žil v letech 1501-1577 a po 32 let byl Hájkovým současníkem. Nadto měl dobrý vztah k Čechám a Praze, neboť od roku 1554 sloužil jako osobní lékař Ferdinanda Tyrolského a posléze císaře Maxmiliána II. Větší zásluhou Mattioliho než péče o VIP své doby bylo sestavení lékařské příručky, soupisu tehdy známých léčivých rostlin (a živočichů či jejich částí), a způsobu jejich užití v lékařské praxi. Takovýmto příručkám (vzhledem k jejich rozměrům grosfolia lze stěží hovořit o příručce) se obvykle říkávalo herbář. Mattioli svůj Herbář sestavil a poprvé vydal 10 let před svým příchodem do Prahy, tedy v roce 1544 v Benátkách a pak v krátkých intervalech jej vydával dále latinsky a italsky. O tom, že to bylo dílo více než úspěšné, svědčí záznam o počtu latinských a vlašských, tedy italských exemplářů: 32 000. (Nepřeslechli jste se, ale pomněte, že právě probíhala první polovina 16. století a konjunktura botaniky měla nastat až za dalších 200 let, po vydání Linnéova Species plantarum v roce 1753.) Mattioli byl ovšem nejen zdatný lékař a bylinář, ale i obchodník. A tak se na území Svaté říše římské objevuje jeden z prvních kopyrajtů: ještě než dal souhlas s vydáním českého překladu (a o tom bude za chvíli rozsáhlejší řeč) vymohl si Mattioli na císaři Ferdinandu I. zvláštní privilegium impressorium, jež mu bylo uděleno císařským majestátem na hradě Pražském v úterý po Hromnicích LP 1562, totiž "...aby nikdo v Říši svaté a v jiných královstvích a zemích dědičných, zvláště v království českém po dvacet let herbář tento, těmi nebo jinými literami aneb jakýmkoli jiným k tomu podobenstvím na žádném místě znovu k vytištění a imprimování nedával a žádný v tom ve všem čase takových herbářů českých po jmenovaných královstvích a zemích nevozil (sic!), neprodával mezi lidmi zjevně aneb tajně neroznášel, a nad to aby ani těch v Herbáři českém při vysvětlení a vypsání bylin položených figur kaziti, změniti aneb k nim podobných formovati žádný ovšem aby nesměl - a to pod pokutou 10 hřiven zlata a propadnutí všech exemplářů." Podobný kopyrajt si Mattioli zajistil pro překlady polské a litevské. Našel jsem ovšem zmínku o tom, že tento kopyrajt se nevztahoval na Hájkův český překlad Mattioliho herbáře.
(ad marginam: I Hájek si na Ferdinandovi vymohl privilegium impressiorum, ale týkalo se jeho spisů lékařských, filosofických, kalendářů a pranostik. Tento kopyrajt mu byl přiřčen zvláštním listem Ferdinanda I. 2. září 1561 ve Vídni.)

Poptávka po jazykově dostupné lékařské příručce, tedy Herbáři, byla v polovině 16. století v Českých zemích vysoká. Jediný česky psaný spis tohoto charakteru (nikoliv však rozměru) byl už dávno rozebraný: byla to Knieha lekarska, kteráž slowe herbář aneb zelinář... Jana Černého, vydaná (česky) v roce 1517 v Norimberku.

Černého herbář byl více než překonán prvním českým překladem Mattiolova Herbáře. Práce na něm byla svěřena Tadeáši Hájkovi z Hájku.
Jak se dostal snad více astronom a matematik než lékař k překládání tak rozlehlého kompendia mi není známo, ale pravděpodobně to souviselo jednak z jeho vědeckým věhlasem (přes "mládí" 37 let v době vydání díla), jistě s jeho lékařskou praxí, ale sotva se společenskými styky u dvora: lékařskou praxí se živil od roku 1557 a později ji vykonával (v letech 1566-70) u armády a teprve za zásluhy při válkách s Turky byl jmenován protomedikem království a posléze, jistě po smrti Mattiolově, převzal funkční místo osobního lékaře panovníkova (Maxmiliánova i Rudolfova).
Protože se také zabývám velmi podobnou činností, totiž překládáním zahraničních botanických i bylinářských příruček do češtiny, velmi by mě zajímalo, jak dlouho a od kdy se Hájek překládáním tak rozsáhlého Mattiolova Herbáře zabýval.
Pravda je, že přeložení Mattiolova Herbáře do češtiny bylo něco jako státní zakázka nebo grant (v současném pojetí). Udává se, že na český překlad Herbáře uvolnil český sněm v roce 1558 250 kop grošů a v roce 1561 300 kop. Ale ani to patrně nestačilo, takže se ještě česká šlechta, město Praha a snad i panovník podíleli finančním přispěmím. Ze známnějších to byl Vilém z Rožmberka, Jan mladší i starší z Lobkovic, Jan z Waldsteinu, Jáchym z Hradce, Adam z Švamberka - vesměs vyšší státní funkcionáři své doby a dále Hynek Berka z Dubé, Jáchym Šlik, Jaroslav Smiřický ze Smiřic a mnoho dalších mecenášů vědy či - chcete-li - sponsorů.

Tohoto díla se Hájek z Hájku ujal s nevšední péčí a invencí; přál bych takovou i dnešním uvaděčům zahraniční, leckdy chybující odborné literatury k nám. Hájkův překlad je především tvůrčí a tedy nutně volný. Důraz zcela pochopitelně kladl na rostliny středoevropské, a to na úkor v předloze uvedených exotických, a tedy u nás tehdy hůře dostupných rostlin. Je tedy Hájkova verze proti předloze ve výčtu rostlin stručnější, ale nikoliv v obsahu. Ten Hájek naopak rozšířil nejen o vlastní poznání a pozorování, ale i o obecné znalosti o léčivých rostlinách a o jejich využití v lékařské praxi.
Velkým přínosem je Hájkův komentář k výskytu některých rostlin u nás. Svým způsobem jsou to vůbec první zmínky v češtině o pěstování cizokrajných rostlin. Například v odstavci, věnovaném jasmínu (Jasminum officinalis), stojí: Jasmín jest bylina z Perské země ne welmi dáwno do Wlach přinešená/ a již také y zde w Praze v zahradě Jeho milosti Císařské rozplozená...(a o kousek dál) Jasmín rád roste v místech horkých a obyčejně pro rozkoš se sadí w zahradách: Jakož y zde w Praze spatřiti se může w Císařské zahradě ze Wlach přinesený a wsazený.." To je vůbec první zmínka o pěstování jasmínu lékařského na našem území. Až dosud se mělo za to, že jasmín byl do Evropy přivezen 1548 a první zmínka z Čech pochází z roku 1865 z Hluboké (pokud se vůbec týká tohoto jasmínu).
Studium Hájkova překladu může objasnit i některé spory o introdukci cizích rostlin k nám: až dosud se zcela povrchně tvrdilo, že o jírovci maďalu, populárním koňském kaštanu, se střední Evropa dozvěděla až v roce 1576. Mělo se tak stát péčí císařského vyslance u tureckého dvora Augeria Busbequa a za první místo takové introdukce se považuje tu Vídeň, tu dokonce Praha a její Královská zahrada u Belvederu. Stačí však vzít do ruky Hájkův komentovaný překlad Mattiolova Herbáře z roku 1562 a rázem se datum introdukce výrazně posouvá: "Jest y jiné přespolní pokolení kaštanův, kteréž jsem tuto pro krásu a spanilost jeho namalovati dal. Takowau ratolest y s ovotcem z Konstantynopole odeslal mi wzácný muž Augerius Busbequius, jeho milosti Císařské v Turcích legát..."

V Hájkově překladu se - také zdá se že poprvé v češtině - objevuje řada morfologických termínů, jeho popisy rostlin jsou dobré až vyčerpávající. Zůstaňme u kaštanu, v tomto případě podle současného úzu u kaštanovníku: "Kaštan jest strom mnohým známý: ač ho w Čechách není tak mnoho jako ve Wlaších a jiných některých krajinách. Roste vysoce a ratolestmi svými široce se rozkládá: kůra jest barvy syvé. Listí nese jako wlašský ořech, než širší, vůkol zstřihané (zubaté, pilovité), žilovatější a svraskawější. Kwete v létě, kwětem obdlaužným (=jehnědy), huňatým, jako řasa, barwy bledé a woní jako wosk. Nese owotce sjedné strany hladké a pleskaté, s druhé strany wypuklejší a okrauhlejší. Leží w trojí šupině aneb kůře opatřené: první jest tenká, počervenalá, chuti náramně trpké a hořké: Druhá tuhá a barvy hřebíčkové: Třetí a zewnitřní (=vnější) zcela ostrá, pichlavá, jako Ježkowá kůže (čti osemení, oplodí a trnitá číška). Na podzim pak rozsedají se na různo ty ježkowé hláwky a kaštani zralí a hnědí wen wypadají. Mohau se y bidlem dolů klátiti, napodobně jako wlašské ořechy. Kdož chceš zprůbowati, jsauli dobří kaštani, vwrz je do wody, kteříž jsau dobří a čerstwí, padají ke dnu, ale zleželí a zlí powrchu spleyvají....Kaštan raději roste na horách a w místech tmavých a stinných nežli na Lukách a na Slůni."
Takovým zpracováním Mattiolova Herbáře položil Hájek pevné základy k české mluvě botanické - a jak napsal Antonín Rybička v roce na přelomu 80. a 90. let 19. století "...již tím získal sobě zásluh trvalých o vědu tuto...!

Já osobně (a jistě i proto, že se tímtéž oborem zabývám) vidím největší Hájkův přínos v českém botanickém názvosloví. Tvrdí se dokonce, že až do Hájka u nás nebylo spisu, který by obsahoval správné české názvy rostlin. Jak to Hájek dělal a z čeho čerpal, je pro mne záhadou. (Dejme tomu, že měl na překlad a úpravu Herbáře zhruba 3 roky, tj. od vypsání grantu v roce 1558 do jeho dofinancování roku 1561. Pak je třeba nechat čas na technickou stránku tisku: dílo vyšlo roku 1562).
Někteří badatelé se přiklánějí k názoru, že byl Hájek donucen sbírat názvy rostlin mezi prostým lidem ("u bab kořenných", říká Rybička) a některé, že patrně sám vytvořil. V předmluvě, kterou je samu o sobě třeba považovat za odborné dílo, píše Hájek: "...však což jest v skutku a v pravdě, to pověděti mohu, že jsem práci nemalou i bedlivoast o to měl, abych jakž nejvlastněji býti mohlo, jazykem naším českým jej vyložil a vypsal, což přineslo mi dosti těžkosti a nesnáze, maje slova a termíny lékařské, v českém jazyku prvé neobyčejné: nebo nic takového prvé v jazyku českém, ježto by poněkud ta slova obyčejnější a známější byla, vydáno nebylo, krom herbáře starého českého (= Černého). Protož mnohá slova v tomto herbáři budou se zdáti trochu odporná, drsnatá a snad někomu i nesrozumitedlná. Když ale vejdou vůbyčej a v častější užívání, též potom známá a obyčejná budou jako i jiná".
Tak se i stalo.

Na pozvánkách na dnešní naše setkání, věnované Nemikovi (latinizovaná podoba Hájkova jména byla Nemicus, od nemus=háj) stojí v mém případě, že mám pojednat o Hájovi - botanikovi.
Hájek dle mého soudu nebyl botanik. Do této chvíle jsem nenašel žádný bibliografický údaj o jakémkoliv jeho vlastním botanickém díle. Byl však svědomitým úpravcem díla Mattioliho a toto dílo pozvedl na vyšší úroveň, než jakou byla předloha. Týká se to nejen zmíněné pečlivosti a tvůrčího přístupu k překladu a k českému názvosloví, ale i výběru obrázků, které jsou považovány mnoha mými kolegy za zdařilejší než ta vyobrazení, která doprovázejí mladší český překlad Mattioliho z roku 1596, pořízený péčí Hubera z Rysenbachu a Daniela Adama z Veleslavína. V mnohém jsou to první neobyčejně věrná vyobrazení rostlin v česky tištěné knize. Vzhledem k odlišnosti rytin a kreseb bylo asi autorů oněch vyobrazení více. Hájek byl tedy nejen osvíceným překladatelem, ale i výborným redaktorem a editorem díla. Řečeno dnešním jazykem, dovedl se svým týmem grant až k realizačnímu výstupu.

Přesto nemusí být Hájkův redakční a téměř spoluautorský podíl na vydání Mattiolova Herbáře považován za jediné dílo botanické. V širokém slova smyslu, tj. až v dosahu aplikované botaniky je za jiné třeba považovat latinsky psaný spisek "De cerevisia..." vydaný v roce 1585 ve Frankfurtu, připsaný Hájkovu mecenáši Vilému z Rožmberka. Opět jde o dílo "na objednávku", tentokrát Julia Alexandrina, císařského lékaře, který se obrátil na Hájka s žádostí o informaci ve věci vaření piva. A Hájek, který patrně neměl vlastních zkušeností, se opět dal do redakční a průzkumové práce. Obeslal či obešel známé sládky a sladovníky a excerpoval co se dalo. Vznikl spis o 16 kapitolách, ve kterém se Hájek věnuje přípravě a vlastnostem piva, jeho historii od antiky po tehdejší současnost. Shrnuje vše o sladu a jeho přípravě, o chmelu a jeho úloze při výrobě piva i o celé metodice vaření, dopravě a skladování. A tak jako v případě Herbáře i zde kladl velký důraz na názvosloví - třebaže v tomto případě jen latinské. Málokdo ví, že za Hájkových časů se u nás vařilo trojí pivo: bílé (pšeničné), tmavé (ječné) a smíšené. Na severní Moravě (na Opavsku) se výhradně v březnu vařilo z ječmene silné pivo březnové (cerevisia martiana). Podobná silná piva se vařila i v Jihlavě. Nejslavnějším pivem Hájkovy doby ale bylo pivo žatecké, zvané samec, masculus. Na druhém místě bylo pivo rakovnické, po něm slánské a jako čtvrté bylo pivo rokycanské. Mně, jako úda University Karlovy, zaujalo, že mezi nejoblíbenějšími pivy Hájkovy doby bylo ječmenné pivo vařené v universitním akademickém pivovaru, zvané Conventus. (Pokusím se navrhnout panu kvestorovi jeho revitalisaci.)
Hájek ovšem nezůstal jen u piv českých, ale přibližuje i piva anglická a různé "botanické", rozuměj rostlinné přísady do piv: hřebíček, puškvorec a zázvor - a zmiňuje i tzv. pivo zadní neboli patoky.

Jistě mi na závěr dovolíte i několik výletů mimo botaniku:
1. Ve čtvrtek, 14.září, to bylo právě 446 let od chvíle, kdy bylo Tadeáši Hájkovi majestátem císaře Ferdinanda I. daného v Poděbradech propůjčeno znamení vladyctví a list erbovní pro znamenité zásluhy, jichž jako lékař a hvězdář nabyl - a pochopitelně i znamení erbovní a právo psát se (i s dědici) z Hájku.
2. Dcera Hájkova Zuzana, z třetího manželství se Zuzanou z Merklína, provdaná Strosbergrová byla tetou známého malíře Karla Škréty, který po ní dědil.
3. Hájek měl velké problémy se svými chlebodárci. Měsíční plat 30 zlatých mu nebyl císačem vyplácen dokonce po několik let, až musel psát pokorné supliky s žádostí o nápravu. Výše pohledávky dosáhla brzy 1400 zlatých, ale až Rudolf II. dal příkaz české komoře, aby Hájkovi vyplatila 1000 tolarů - bez toho, že by bylo doloženo, že se tak skutečně stalo.
4. Hájek měl řadu sporů i se svými odbornými odpůrci, zejména pokud se týká kalendářů a astronomie. Proti svým odpůrcům se ohrazoval, ale jejich slovník byl mimořádný: "Raymond ve svém spise, kterýž přeplněn jest nejhnusnějšími potupami a nestoudnými výsměchy, jichž zde pomíjím loučí se se mnou takto: smilnost a obžerství ...stálými budiž průvodčími tvými i zachovejtež tebe dobře mastného, tučného, lživého a líného spáče, vítaného cukrářům, záplatářům, řezníkům, sviňařům, oslařům, kuchařům, ovčákům a jiným toho druhu lidem nenáviděného, vznešeným, ušlechtilým, učeným mužům...kteříž by tě jako nejnečistšího zevlouna stálou a spravedlivou nenávistí pronásledovali..."
Nekráčel tedy ani tento světlý zjev naší vědy i historie jen růžovou zahradou, zdánlivě se těše přízni 3 císařů. Jeho odkaz je ale hmatatelný dodnes.

září 2000 - Žďár nad Sázavou
Zveřejněno v Kosmických rozhledech 3/2001
ZPĚT