Vzpomínky na Antonína Bečváře

Vojtěch Vančura
    Se svým strýcem Antonínem Bečvářem jsem se seznámil až ve věku svých čtyř let, v roce 1945. Mohl totiž přijet ze Skalnatého Plesa na krátkou návštěvu do Brandýsa nad Labem až po konci války a obnovení vlakového spojení mezi Slovenskem a Prahou. I tak bylo cestování na této trase ještě po několik následujících let téměř dobrodružnou záležitostí. Od své matky, jeho o tři roky mladší sestry, i od společných brandýských přátel jsem již tehdy znal vyprávění o tom, jak strýc ve dvacátých a třicátých letech kolem sebe v Brandýse soustředil poměrně početný okruh mladých lidí, zajímajících se o astronomii, jak s pomocí několika přátel postavil na naší velké zahradě malou hvězdárnu, vyrobil dalekohled, zřídil tenisový kurt, věc tehdy poměrně vzácnou, a mnohé jiné věci. Všechno to mělo nádech jakési rodinné legendy, zpestřené zábavnými a veselými historkami. Jak také jinak, vždyť šlo o skupinu tehdy mladých lidí, scházejících se téměř denně na oné velké zahradě.
    V roce 1945, tuším že v září, přijel tedy Antonín Bečvář po šesti letech do Brandýsa. Pamatuji si dodnes, jak nám, mé sestře a mně, poutavě vyprávěl o Vysokých Tatrách, stavbě velké hvězdárny, o lanovce na Skalnaté Pleso a o tom, jak byla ustupující německou armádou poničena, a mnohé jiné zajímavosti. Myslím, že již v tomto útlém věku jsem vycítil, že jde o neobyčejného člověka, a myslím si to samozřejmě dodnes. Měli jsme pak se sestrou to štěstí, že na pozvání strýce jsme od roku 1946 do roku 1949 trávili prázdniny přímo na Skalnatém Plese, v jeho malém tehdejším ředitelském bytě hvězdárny. Tam na nás sice v rušném provozu hvězdárny příliš času neměl, o to obětavěji se o nás starala jeho žena Klára rozená Heftyová z Kežmarku, se kterou se v roce 1947 oženil. Utkvěla nám v paměti i veselá společnost studentů astronomie, pobývající vždy o prázdninách přímo na hvězdárně, což jsou dnes přední čeští a slovenští astronomové. Vysoké Tatry, prakticky celé, po všech schůdných cestách, jsem se strýcem prošel až po jeho odchodu ze Skalnatého Plesa v rámci několika společných pobytů v Kežmarku v domě jeho tchyně. Ještě v roce 1952 jsme spolu vystoupili na Slavkovský štít. Přírodu velmi miloval, vysokohorskou zvlášť. V době, kdy slovo ekologie, ba ani sám pojem ochrany přírody nebyly vůbec známými pojmy, se mnohokrát stavěl na její ochranu, zvláště tehdy, když na některém výletě potkal někoho s kyticí již tehdy vzácných horských květin. I když kontakt s cizími lidmi příliš nevyhledával, ba spíše naopak, v těchto případech (a nebylo jich málo) dotyčnému, častěji dotyčné, "sprostě vynadal", jak sám říkal, ovšem bylo to vždy ve vší slušnosti, ale s pádnými argumenty. Dnes by jistě byl zastáncem teorie o trvale udržitelném rozvoji. Na tomto místě je dlužno se zmínit i o tom, že od dob dospívání byl důsledným vegetariánem. Vyplynulo to z jeho hluboké úcty ke všemu živému.
    V roce 1951 se vrátil natrvalo do Brandýsa nad Labem. Až do roku 1959 jsme bydleli, naše rodina a on se ženou Klárou, v jednom domě, staré zemědělské usedlosti, k níž patřila zahrada s hvězdárnou, později, od roku 1959 sice ve dvou různých domech, ale prakticky na dohled od sebe. I potom jsme byli v denním kontaktu; téměř každý večer přicházel hrát s mým otcem šachy. Statistiku vyhraných a prohraných partií si za celá léta pečlivě vedl, jak také jinak při jeho systematické a pořádkumilovné povaze. Se svou ženou žili velmi skromně z jeho invalidního důchodu. O úspory z dob ředitelování jej připravila, tak jako všechny ostatní, měnová reforma v roce 1953. Naštěstí několik dní před ní si stačil koupit krásný klavír. Honorář za unikátní dílo, Atlas horských mraků (1953) byl "záporný": objednal si totiž u nakladatelství několik autorských výtisků navíc proti původní smlouvě (aby je pak mohl rozeslat kolegům a přátelům), a nakladatelství při vyúčtování honoráře odpovědělo, že jim má ještě určitou částku doplatit. Vyprávěl to pak často jako dobrý vtip.
    Hned po návratu do Brandýsa obnovil činnost své malé hvězdárny i meteorologické stanice (ta pracuje dodnes). Ze skalnatého Plesa si nechal poslat svůj dalekohled. V Brandýse jej navštěvovali mnozí astronomové i lidé jiných oborů: Josef Klepešta, Lubor Kresák a Mikuláš Konczek z Bratislavy, Emil Buchar, Ivan Šolc, L. Křivský. Dvakrát dokonce Zdeněk Kopal z Manchesteru. Nejčastěji snad Bohuslav Matyáš, astronom amatér a nadšený alpinista, jinak výborný klavírista (absolvent Jana Heřmana z Mistrovské školy), kromě ženy Kláry jediný pravidelný pomocník při kreslení astronomických atlasů. S desítkami, možná stovkami lidí z oborů jemu blízkých udržoval čilý korespondenční styk. Osobně však společenskou komunikaci nevyhledával.
Má sestra a já jsme byli v padesátých letech studenty gymnázia (téhož, jehož byl Antonín Bečvář prvním absolventem) a často jsme se na strýce obraceli o radu při řešení obtížných matematických či fyzikálních příkladů. Pamatuji si živě jeho neobyčejný pedagogický talent (i takt), uměl vysvětlovat jako málokdo. Je to ostatně patrné i z jeho popularizačních prací: v článcích pro časopis Naší přírodou, v připravované obsáhlé knize Zrcadlo kosmu, která bohužel byla těsně před vydáním (1949) pozastavena cenzorským zásahem, a konec konců i v První cestě ke hvězdám, určené nejmenším zájemcům o astronomii.
    V šedesátých letech jsme se se strýcem setkávali hlavně na poli hudebním. Jak v debatách, tak při komorní hře: čtyřruční klavír (jeden čas skoro denně), housle a klavír a v sestavě klavírního tria s Bohuslav Matyášem. Strýc ovládal dobře oba nástroje, na klavír se naučil hrát zcela sám až v dospělém věku. Měl neobyčejně bohatý notový archiv, ještě z dob pobytu na Skalnatém Plese, neboť i tam měl tento nástroj. Se svou ženou se seznámil rovněž přes čtyřruční hru ... Ze skladatelů mu byli nejbližší Beethoven a Čajkovskij, obzvláštní lásku choval k Antonu Brucknerovi.
    Z literárních tvůrců choval nejvyšší obdiv pro Otokara Březinu. Tuším, že jeho dílo uměl téměř nazpaměť, neustále se k němu vracel. Ono zmíněné Zrcadlo kosmu bylo tomuto básníkovi věnováno a uvedeno několika citáty z jeho veršů. Zřejmě právě toto posloužilo cenzorovi jako záminka k zásahu. Sám byl rovněž literárně činný: stačí vzpomenout na jeho vlastní průvodní slovo k fotografické knize Vysoké Tatry ve slovenštině. Učitelkou tohoto jazyka mu byla v době pobytu na Štrbském Plese jeho dobrá známá Máša Halanová-Pulmannová. Ještě před odchodem na Slovensko vydal v Praze román Jediné léto, ten však příliš u kritiky neuspěl. Naprostým mistrem byl v dnes již téměř zapomenutém umění psaní dopisů, ať už odborných, věcných nebo rozmarných. Jistě jich napsal za svůj život mnoho tisíc.
    Antonín Bečvář neměl příliš družnou povahu, formální ani společenské kontakty nevyhledával. Ze všeho nejméně miloval plané, zbytečné řeči. I když umění jakýchsi diplomatických tahů mu nebylo zcela neznámo, vzpomeňme jen téměř anekdotické historky, tradované kolem prosazení stavby hvězdárny ve válečných dobách, měl jednu neocenitelnou vlastnost: byl ke každému upřímný a uměl říci lidem pravdu do očí a třeba bez obalu. Asi mu to nadělalo i dosti nepřátel. Věřím ale tomu, že naprostou většinu lidí, se kterými se setkal, si svým jednáním získal. Přátel měl za svůj život velmi mnoho. Většina z nich by za něj dala ruku do ohně. I já považuji za své životní štěstí to, že jsem se s ním v mládí mohl tak intenzivně setkávat.
prosinec 2001
Zveřejněno v Kosmických rozhledech 1/2002
ZPĚT