Sedmdesátiny Luboše Perka
(uveřejněno v Říši hvězd 7/1989)
Je velmi příjemné psát o jakékoliv úspěšné záležitosti a je ještě dvojnásob příjemnější, jedná-li se o úspěšnou osobu - a tou jistě doc. Luboš Perek, který se nyní dožívá sedmdesáti let, rozhodně je. A abych byl ještě přesnější úspěchy osobnosti se v tomto případě odrážely vždy v úspěších celé naší astronomické komunity, jej( pověsti a úrovně ve vědeckém světě.
První pracovní zařazení prožil doc. Perek v Astronomickém ústavu přírodovědecké fakulty univerzity J. E. Purkyně v Brně; snad proto o něm většina našich astronomů mluví jako o Moravanovi. Fakt však je, že doc. Perek se narodil v Praze, studoval zde na gymnáziu a na Karlově univerzitě. Doktorát přírodních věd však získal již na univerzitě J. E. Purkyně, kde se též habilitoval jako docent. Mezi tím bylo ovšem nutno prožít válečná léta, což u firmy Junkers nebylo jistě lehké, přesto však i tuto dobu využil doc. Perek pro další samostatné studium i amatérské astronomické práce.
Tu docenturu je snad dobře trochu zdůraznit - ačkoliv později nositel i třeba významnějších titulů, L. Perek zůstává vlastně stále "docentem Perkem" - pro své kolegy již věkem pokročilé i pro ty mladší.
Není jistě nutné psát zde životopis, přesto se neubráníme troše chronologie, především z období působení doc. Perka v Astronomickém ústavu ČSAV. Bylo to vlastně brzy po založen( ústavu v r. 1956, kdy se doc. Perek vrátil z Brna do Prahy jako vedoucí stelárního oddělení Astronomického ústavu. Sám se pamatuji, jak při hodnoceni naši astronomie bylo v těchto letech mnohdy s jistým povzdechem konstatováno, že právě v oboru té pravé velké, hvězdné astronomie není u nás úroveň příliš vysoká. To všechno se však začalo s příchodem doc. Perka měnit, až konečně přišlo vyvrcholení jeho snah: v r. 1987 byl uveden do provozu "dvoumetrový" dalekohled na ondřejovské observatoři, který poskytl experimentální základnu pro hvězdné výzkumy, tvořící nyní významnou součást naši astronomie, jak rozsahem, tak i svou vědeckou potencí. Bylo pak zcela přirozené, že se doc. Perek stal ředitelem celého ústavu, a budiž zde připomenuto jedno velmi závažné konstatování: pod jeho vedením se nerozvíjelo jenom odvětví stelárních výzkumů, ale i všechny dosud existující i nově vznikající obory. A když v r. 1975 doc. Perek ústav opustil, zanechal jej ve výborném stavu, na vysoké vědecké úrovni. A také na úrovni společenské - doc. Perek se projevuje vždy nejenom vysokým odborným rozhledem, ale i osobni přístupností a snahou především pomoci a dobře poradit.
Osoba doc. Perka se ovšem již tehdy změnila v osobnost: na domácí půdě byl jmenován členem korespondentem ČSAV, získal mnoho vyznamenání a vysokých ocenění. A snad ještě výše byl hodnocen v mezinárodním vědeckém světě - byl generálním sekretářem Mezinárodní astronomické unie a zastával zde i mnoho jiných funkci, byl místopředsedou mezinárodní rady vědeckých unií, předsedou panelu pro světová centra dat a výčet by mohl dále pokračovat.
Osobní aktivita doc. Perka se však nezastavila ani tehdy; v r. 1975 odchází do sekretariátu OSN v New Yorku, aby zde převzal vedeni odboru pro kosmické záležitosti. Přitom se mi vybavuje opět osobni vzpomínka: jako funkcionář organizace COSPAR jsem zažil na nejrůznějších kongresech vystupováni jeho předchůdců, kteří se většinou soustředili na účast na oficiálních akcích. S příchodem doc. Perka se začala situace rychle měnit. Ačkoliv byl "nováčkem" ve světě kosmických výzkumů, velice rychle vstřebal potřebné informace a sám brzy vyznačoval směry, kudy by se výzkum měl ubírat. Na jeho doporučení a I praktické objednávky se řešily na půdě různých mezinárodních vědeckých organizaci úkoly, které měly především praktický význam. Za všechny lze uvést třeba problém "kosmického odpadu", jehož význam doc. Perek rozpoznal a vědecké veřejnosti vyložil jako jeden z prvních. Po návratu v r. 1980 se doc. Perek zapojuje okamžitě aktivně do vědecké práce doma a na mezinárodním poli; stává se předsedou Mezinárodní astronautické federace.
Při všem tom výčtu aktivit a úkolů, které doc. Perek realizoval "bez ztráty kytičky", se nelze ubránit jistému údivu, který by se dal shrnout do otázky: "Jak to vlastně dělá?" Ze totiž ať zastává jakoukoli funkci, vždycky je to ten správný člověk na správném místě. A že se lze dotknout i věci mimoastronomických a vždycky získáme množství postřehů a zasvěcených úsudků. A že jeho pracovní aktivita se stále pohybuje v horní polovině měřitelného rozsahu, právě tak jeho osobni vlastnosti.
A tak, přejeme-li nyní další plodná životní léta jemu, je to vlastně přáni úspěchu nám všem, kteří s naší astronomií žijeme.
L. SEHNAL